Trvanlivost ocelové konstrukce se zajišťuje po celou předpokládanou délku životnosti v daných provozních podmínkách a v daném prostředí v místě výstavby haly.
Základním předpokladem je, že účinek zatížení konstrukce musí být menší než odolnost ocelové konstrukce.
Při zkoumání účinků zatížení a odolnosti konstrukce se ocelová konstrukce posuzuje jednak z hlediska použitelnosti a jednak z hlediska bezpečnosti. Odolnost ocelové konstrukce vychází z materiálové specifikace konstrukce a z geometrické charakteristiky. Účinky se sledují z hlediska zatížení konstrukce a odezvy konstrukce.
Spolehlivost konstrukce se posuzuje metodami deterministickými či pravděpodobnostními, a to metodou dovoleného namáhání, plastickým návrhem, metodou dílčích součinitelů, analytickými metodami či simulačními metodami.
Ocelové konstrukce musí dosahovat požadované spolehlivosti, což se navíc ověřuje výpočtem pravděpodobnosti poruchy. Návrhové pravděpodobností poruchy se sledují v mezních stavech únosnosti a použitelnosti při určité úrovni spolehlivosti.
Zatížení ocelové konstrukce se dělí do několika skupin:
Stálé zatížení ocelové konstrukce
Stálé zatížení ocelové konstrukce se uvažuje stálé po celou dobu životnosti konstrukce v celé časové délce průběhu zatížení
Náhodné zatížení
Dlouhodobé náhodné zatížení se uvažuje zejména ve skladových halách, knihovnách a při umístění některého strojního vybavení. Krátkodobé nahodilé zatížení se uvažuje u vozidel, jeřábů, sněhu, větru, zatížení stropu lidmi.
Mimořádné zatížení
Mimořádným zatížením ocelové konstrukce průmyslové stavby se myslí zejména přírodní živly jako je zemětřesení, ale také výbuch, náraz.
